Vítězství a obtížný začátek míru

1945–1948

Vítězství ukončilo nacistickou nadvládu a porazilo japonské impérium. Přeživší však potřebovali domov, péči a spravedlnost. Spojenci budovali poválečné instituce a zároveň se rozcházeli v otázkách území, bezpečnosti a politické moci.

Propuštění z tábora nebo konec okupace neznamenaly automaticky návrat domů. Zpráva Earla Harrisona, kterou americký prezident obdržel v srpnu 1945, popsala nedostatečné ubytování a zdravotní péči o židovské přeživší v Německu. Lidé, které nacisté pronásledovali, potřebovali také možnost rozhodovat o svém dalším životě. Obnova začínala konkrétními potřebami, nikoli jen jednáním diplomatů.

Od 17. července do 2. srpna se v Postupimi sešli Stalin, Truman a britský premiér Churchill, kterého během konference vystřídal Attlee. Potvrdili čtyři okupační zóny Německa, odzbrojení a odstranění nacistických institucí. Z bývalého dobyvatele se stal stát pod správou vítězů. Ti se však neshodovali na reparacích a budoucím evropském uspořádání.

Válka i poválečná rozhodnutí přesouvaly miliony lidí. Deportace německého obyvatelstva už probíhaly; velmoci požadovaly, aby přesuny byly spořádané a humánní, a vyzvaly Polsko, Československo a Maďarsko k jejich dočasnému pozastavení. Diplomatický požadavek však sám nezaručoval bezpečí lidí, kterých se přesuny týkaly. Rozhodování o hranicích mělo pro obyvatele bezprostřední následky.

Poválečná spravedlnost se snažila pojmenovat a potrestat zločiny. Před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku čelili nacističtí vůdci obviněním ze zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. V roce 1948 byla přijata Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. Nešlo jen o vítězství nad armádami, ale i o odpovědnost za jednání státu a jeho představitelů.

Organizace spojených národů vznikla 24. října 1945. Její Valné shromáždění a Rada bezpečnosti měly pomáhat udržet mír; stálí členové Rady však získali právo veta. Nová organizace navazovala na úsilí o kolektivní bezpečnost, v němž před válkou selhala Společnost národů. Přítomnost velmocí měla být její silou, jejich spory se zároveň staly omezením společného jednání.

Vztahy mezi někdejšími spojenci se zhoršovaly. V březnu 1947 Truman požádal Kongres o pomoc Řecku a Turecku a zdůvodnil ji podporou svobodných národů proti nátlaku. Jeho doktrína vyjadřovala nový směr americké zahraniční politiky ve střetu se Sovětským svazem. V Asii po skončení japonské nadvlády spravoval sever Koreje Sovětský svaz a jih Spojené státy. Konec války tak neznamenal konec velmocenských konfliktů.

Začali jsme u diktatury a expanze v Evropě i Asii. Jejich výboje propojily válku v Číně, evropská bojiště a Tichomoří; okupace a genocida zásadně změnily životy civilistů. Spojenecká vojska, zdroje a odpor nakonec přinesly porážku Německa a Japonska. Poválečný svět však zdědil mrtvé, zničená místa, přesídlené lidi i nové spory. K jednotlivým osudům se lze vrátit přes mapu a profily — nebo v podrobnějším příběhu Anthropoidu zjistit, jak světové dějiny procházely konkrétními domácnostmi.

Místa

• Postupim: jednání o okupaci a neuzavřeném míru

  Vyjednávání o poválečném světě.

Příběh války zde končí; její lidské důsledky pokračují v jednotlivých místech a životech.