Adolf Hitler
Nacistický vůdce: ideologie, moc a výbojná válka
1889–1945
Adolf Hitler byl vůdcem nacistické strany a od roku 1933 hlavou německé vlády. Získanou moc proměnil v diktaturu, která potlačovala odpůrce, pronásledovala Židy a vedla výbojnou válku. Jeho představa rasové nadvlády spojovala vnitřní politiku režimu s dobýváním území. Zabil se 30. dubna 1945 při zhroucení nacistického Německa.
Zdroje, licence a poděkování
Bundesarchiv, Bild 183-S33882 / CC BY-SA 3.0 DE · restaurování / restoration: AM · ořez / crop: Wabbuh · Originál · CC BY-SA 3.0 DE
Verze Commons je oříznutá a retušovaná. Chrona ji zmenšuje a komprimuje; odvozené soubory zachovávají CC BY-SA 3.0 DE.
Od války k politickému hnutí
Hitler se narodil v roce 1889 v tehdejším Rakousku-Uhersku. Za první světové války sloužil v německé armádě. V roce 1919 vstoupil do Německé dělnické strany, předchůdkyně nacistické strany, kterou vedl od roku 1921.
Ve svých projevech napadal Versailleskou smlouvu, komunismus a Židy. Nabízel obnovu národní síly a označoval domnělé nepřátele, které vinil z problémů společnosti. Nacistický antisemitismus nebyl okrajovou součástí programu: tvořil základ představy o tom, kdo do národa patří a kdo má být vyloučen.
Neúspěšný puč a cesta k vládě
Pokus převzít moc pučem v Mnichově v roce 1923 neuspěl a Hitler skončil ve vězení. Zde diktoval většinu prvního svazku knihy Mein Kampf, v níž rozvíjel plány územní expanze a rasové diktatury.
Hospodářská krize po roce 1929 nabídla nacistům příležitost získat další voliče sliby práce a obnovy. Podporu provázely propaganda a pouliční násilí. Po listopadových volbách roku 1932 měli nacisté nejvíce parlamentních křesel, nikoli většinu. Konzervativní politici přesvědčili prezidenta Hindenburga, aby Hitlera 30. ledna 1933 jmenoval kancléřem koaliční vlády.
Z kancléře diktátorem
Po požáru Říšského sněmu nouzové pravomoci umožnily věznit odpůrce. Zmocňovací zákon v březnu 1933 dovolil vládě přijímat zákony bez parlamentu. Odbory byly násilně rozpuštěny a nacistická strana se stala jedinou legální stranou. Hitler po Hindenburgově smrti v roce 1934 sloučil prezidentské a kancléřské pravomoci.
Nacistický režim ovládal stát potlačením nezávislé politické soutěže a rozšiřováním policejních pravomocí. Pro pronásledované znamenalo soustředění moci věznění, ztrátu zaměstnání, majetku a práv. Norimberské zákony z roku 1935 zakotvily rasové vylučování ve státním právu.
Rasová politika a výboje
Hitler chtěl „životní prostor“ na východě, který mělo Německo získat dobýváním a germanizací. Přezbrojování a porušování Versailleské smlouvy následovalo připojení Rakouska, získání československého pohraničí a okupace Prahy. Německý útok na Polsko v září 1939 přivedl do války Británii a Francii.
Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz. Cíle invaze zahrnovaly zničení sovětské moci, ovládnutí zdrojů a vytlačení místních obyvatel ve prospěch německého osídlení. Režim, v jehož čele Hitler stál, během holokaustu zavraždil přibližně šest milionů Židů. Dějiny jeho vlády proto nelze oddělit na vojenskou kariéru a nepodstatný vedlejší příběh pronásledování.
Porážka a smrt
Nacistické Německo nedokázalo přeměnit počáteční výboje v konečné vítězství. Spojenecké armády postupovaly do země z východu i západu. Hitler se zabil 30. dubna 1945; sovětská vojska v závěrečné fázi dobyla Berlín a německá vojenská kapitulace následovala v květnu. Smrt diktátora neodstranila důsledky jeho vlády ani odpovědnost dalších pachatelů.
Kam dál
- Nacistická diktatura
Jak režim používal politickou a policejní moc.
- Holokaust
Genocida provedená režimem, jemuž stál v čele.
- Berlín v závěru války
Místo jeho smrti a zhroucení nacistické moci.